První akce roku 2017 – zimní příprava v Albrechticích v Jizerských horách

    Po mnoha zimách bez sněhu a s teplotami připomínající spíše prodloužený podzim se stalo něco neuvěřitelného. S končícím starým rokem a nastupujícím novým rokem začalo mrznout a světe, div se, začalo kvalitně sněžit, a to i v nížinách. A tak vyhlídka na třetí lednový víkend naplánovaný coby startovací počin nové sezóny Fajn Bajku, jakož i hodnotící sezóny uplynulé, slibovala nefalšovanou zimu se vším všudy. S blížícím se víkendem, přibývajícími a stále bohatými sněhovými srážkami v Jizerských horách, zejména pak v Jablonci nad Nisou, který vyhlásil stav kalamity, a město zcela ochromila záplava sněhu, naše nadšení z pohádkově bílých kopců vystřídaly obavy, jakým způsobem se na chatu v Albrechticích přesuneme, jelikož přístup k chatě ŘLP je složitý i v letních měsících. Nicméně pár dnů před inkriminovaným víkendem se příroda umoudřila, sněžení ustalo a cesty byly díky pracovitosti místních starousedlíků a zaměstnanců silnic a dálnic částečně zprůjezdněny. Tak jsme vyzbrojeni nadšením a očekáváním nových zážitků, běžkami, holemi, teplým spodním i horním prádlem, jakož i dostatečnou zásobou potravin a nápojů druhu všelikého, skutečně vyrazili a po dosažení cíle se nám naskytl obrázek nefalšované, ba téměř pohádkové zimy. Největší radost nám jako vždy udělal správce objektu, pan Žemlička, některými účastníky ve víru euforie nebo blížící se demence přejmenovaným na Mrkvičku, ba dokonce Žehličku, který nejen že svým řidičským uměním, ale i díky obrovskému zavazadlovému prostoru služebního vozidla nám usnadnil přemístit spoustu (možno v některých případech zbytečného) vybavení a propriet na ubikaci. Stejně jako sdělením, že sauna je sice silně zapadaná sněhem, ale jinak funkční, takže slibuje zážitky do té doby nepoznané. Příslib, že drobné nedostatky budou včas napraveny a náš přístup k sauně bude bez potíží, se nakonec ukázal jako zavádějící a mylný.

    Jelikož příroda lákala do terénu, po vybalení zavazadel, lehkým občerstvením sportovců čítajícím 2 frťany Praděda, jednoho přeslazeného větrníka a kávy objemu rozličného byl vydán pokyn k přípravě na cestu, běžky připraveny, několik vrstev oblečení navlečeno. Menší problém nastal při výběru vosků na běžky. Chlapci se nemohli shodnout, jaký vosk bude nejlepší, protože každý měl jiný názor na venkovní teplotu a typ potřebného vosku a jeho použití. Téměř odborný seminář na téma „Kluci, jaký vosk je nejlepší“ byl naštěstí z nedostatku času a klonícího se slunce předčasně ukončen. Z hlediska nás ostatních - tedy ženské části výpravy to bylo naprosto „jedno“, protože ani sebelepší druh vosku nám nemohl naše „šupinky“ a techniku běžkovací vylepšit. Což byl názor samozřejmě zcela laický, neodborný, nad kterým chlapci vybaveni informacemi odbornými, nevěřícně kroutili nejen hlavou.  Po provedení nátěru vosku, samozřejmě rozdílných (Janík měl jediný vosk na teploty -10 stupňů, ale teploměr vykazoval jen -2až 0) jsme vyrazili vstříc zasněženým kopcům Po několika desítkách metrů cesty (pěšmo) někteří z nás pochopili, že počet vrstev oblečení přehnali a jali se svlékat, co se svléknout dalo, což byl pro zejména mužskou část důvod k povyražení a řadě poznámek nepublikovatelných. Zasněžená cesta do kopce s běžkami na ramenou, ukázala téměř okamžitě, jak to bude s naší kondicí v následujících chvílích asi vypadat. Některým z nás kilometrový výstup po kolenech ve sněhu připomínal spíše dobytí Mount Everestu bez kyslíkového přístroje než pouhou zkratku k lyžařské magistrále. Zapadajíc po kolena do sněhu, zbrocení potem přes všechny vrstvy oděvů, jsme stoupali stále ještě optimisticky lesem přímo pohádkovým. Janíkovy poznámky ze zadní řady typu: „No neblázněte, to budeme vyřízení dřív, než tam vylezeme“ jako vždy moc objevné nebyly, protože to jsme věděli v tu chvíli všichni, jen jsme to neřekli nahlas, abychom nepodkopávali již tak chabou morálku družstva. Nicméně povedlo se a docílili jsme kýženého výstupu z lesa a po krátkém odpočinku, zklidnění srdeční nedostatečnosti a snížení dechové frekvence na životu bezpečnou úroveň, jsme nasadili statečně běžky a vyrazili vstříc předpokládanému zábavnému sportovnímu výkonu.  Krása zimní přírody a klid kolem byly nepopsatelné a azurové nebe bylo odměnou za trochu únavy. Dvouhodinový výlet byl příjemný, těla běžkařů absolvovala první trasu bez úhony, i přes drobné pády či nedostatky v technice samotné. Návrat s povinnou zastávkou v hospůdce a doplněním tekutin formou pivní, svařákovou apod. proběhl v duchu vyloženě optimisticky laděném s vyhlídkou na dobrou večeři a večerní saunování.

    Návštěva sauny se ukázala i přes naše bohaté letité zkušenosti jako dobrodružství dosud nebývalé. Rada správcova“: A lehněte si po sauně do sněhu, to je nejlepší“ se teoreticky zdála jako zajímavý a progresívní nápad, skutečnost však jevila rysy trochu odlišné. Již samotná cesta k sauně, potmě, zahaleni rouchem Adamovým, nahotu občas skrývající kusy prostěradel a někteří obuti lehkovážně do plastových nazouváků, se stala riskantní a pro některé se nechtěně změnila chůze v jízdu, končící nevalně, tudíž zabořením nahých „víte čeho“ do sněhu, případně i ztrátou drobných osobních věcí. Výkřiky do ticha noci vydávané návštěvníky sauny doplňující každé uklouznutí a zaboření těla do bohaté sněhové pokrývky, vyplašily snad i veverky v Bedřichově a pro starousedlíky musely navozovat atmosféru „opožděného českého helloweenu“. Po zdolání přístupové cesty se naskytl další problém, vysoké závěje sněhu všude kolem k akci připraveného dřevěného obydlíčka. Zjevně tedy nebyl dodržen slib páně správcova, že vše upraví. S nadlidským úsilím a za použití lopaty připravené k tomuto účelu jsme se dostali do sauny, která byla chlapci předem krásně vytopená. Nutno přiznat, že odhazovat v mrazu sníh, nazí a zmrzlí, to byl trochu masakr.  A to už jsme zažily kdejaké blázniviny. Teplo sauny však poskytlo prožitek nadmíru příjemný, na rozdíl od cesty ven, která končila různými omrzlými částmi těla nejednoho. Našli se i tací, kteří poslechli dobře míněnou radu Žemličkovu a do toho sněhu lehli. Jestli to byl příjemný zážitek, těžko soudit, ale dle řevu některých, připomínající All Blacks a jejich Haku, tedy původně hromadný maorský tanec, jsme my ostatní tuto myšlenku zcela zavrhli a jejich příkladu pro uchování vlastního duševního zdraví, nenásledovali. Raději jsme po vyčerpání sil a zcela omrznuté spodních částí těl ozdravný pobyt v mrazu ukončili a vrátili se zpět na základnu, tj. do příjemně vyhřáté chaty k polévce a dalším posilujícím pokrmům a nápojům, v duchu jejichž konzumace proběhl zbytek večera až do úplného vyčerpání těl i zásob.

    Druhý den začal pozvolným a nutno poznamenat i někdy těžkým procitáním a velkými přípravami. Po vydatné snídani, klasické kavárně a otevřené diskusi, jaký vosk použít před započetím výkonu (podotýkám, že Janík měl stále jeden druh, tudíž volba byla celkem jasná) nastaly obligátní komplikace, co si obléct, co obout, kolik svačiny vzít s sebou, vzít čaj s rumem nebo rum s čajem, kolik tyčinek, kolik ionťáků a peněz. Trasa již byla stanovena předešlý večer a nutno podotknout, že trochu nereálně s ohledem na množství vypitého alkoholu a naše skutečné fyzické možnosti. Cesta čítající asi dvacet kilometrů s převýšením 1000 metrů nadmořské výšky se teoreticky zdála jednoduše zvládnutelná, nicméně samotná realita ukázala opak. Díky tomu, že jedna z účastnic svou slabost a nepřipravenost na kopce přiznala bez uzardění asi ve třetině cesty, zbytek ženské části výpravy byl z tohoto důvodu ochuzen o pocit vyčerpání a totální naštvanosti a mužská část výpravy byla tím pádem zachráněna před večerním lynčováním partnerkami vlastními i cizími a před tichou domácností po zbytek víkendu u všech zúčastněných. A zatímco chlapci pokračovali s odhodláním dále a výše k cyklozávody tolik proslavené boudě Knajpě, děvčata vychutnala u bufetu u protržené přehrady kávu a tatranku a s pocitem vítězným a silami dostačujícími se vrátila na základnu v předstihu, aby mohla dokončit silvestrovské menu, t. j. pečená kolena s křenem. Díky této změně plánu sportovního vyžití nastala po návratu všech zbylých účastníků zájezdu pohoda přímo ukázková, všichni byli přiměřeně unaveni a večerní program, čítající plán nové sezóny a hodnocení sezóny uplynulé, předání fotoknihy videostudiem „Čulibrk“, jakož i akci Dva v jednom, tedy dodatečnou oslavu Silvestra a Nového roku. Bohatý program byl do posledního bodu splněn, přivezené lahve vína k degustaci byly prověřeny a úspěšně zlikvidovány a další sportovní zážitky sezóny 2017 byly s optimismem všem vlastním předeslány.   

    Poslední přípitek na šťastné nové trasy a bezpečné kilometry završil večer a znavení sportovci ulehli s větším nebo menší donucením ke spánku osvobozujícímu.

    Konec pobytu se nesl v duchu odpočinkovém, tedy procházkou zasněženou krajinou z Příchovic na rozhlednu Štěpánka a tolik očekávaným obědem v hospůdce U Čápa, který se bohužel po letní sezóně změnil v bufet kategorie nejisté, neboť sjezdovky v okolí byly přeplněny lyžování chtivých návštěvníků a tudíž se personál kuchyně vykašlal na složité a chutné menu a připravil zásoby rychlovek, které měly ke gurmánským zážitkům velmi daleko. Nicméně, hlad je nejlepší kuchař a tak jsme poobědvali a vyrazili směr naše domovy. První akce roku nového byla úspěšně završena a odjížděli jsme s novými zážitky a poznatky.