Den první – čtvrtek 21.8.2014 - Vyhlídková

    Předpověď počasí stejně jako i meteorologická situace celý týden před připravovanou akcí nebyla zrovna nakloněna pobytu v přírodě, tím méně na bicyklech. Stručně řečeno celý týden lilo jako z konve a víkend neměl být dle všech dostupných předpovědí, zejména těch norských, co se počasí týče, lepší. I ti z nás, kteří jsou zapřisáhlými ateisty, se začali každý večer před spaním zoufale modlit za menší mraky, slabší vítr, minimum bláta a alespoň občasné slunce nad hlavami. Jestli to pomohlo a svatý Petr se nad námi slitoval nebo jsme prostě jen děti štěstěny, není zcela jasné, nicméně počasí se malinko umoudřilo a ukázalo ve východních Čechách vlídnější tvář.  Přesun z Moravy do Pardubic proběhl sice s menším zpožděním proti plánu, neboť Janík do poslední chvíle sledoval předpověď počasí, zato bez problémů a základna na Polabinách byla obsazena před polednem. Po zcela netradičním a v lidovém tónu laděném přivítání chlebem, solí a koňakem a po zkonzumování Romíkem připraveného vydatného oběda byla provedena rekapitulace připravených tras, zhodnocena připravenost a fyzička všech zúčastněných a následoval ostrý start do první etapy, zvané Královohradecká. 

    Romíkem avizované rovinky kolem Labe bez kopců se na prvních kilometrech potvrdily jako reálné, nikoliv fiktivní a poněkud nás ukolébaly v ostražitosti a respektu k terénu a vyvolaly poněkud lehkomyslné představy, že strávíme tři dny lehkým popojížděním kolem zmíněného vodního toku. Počasí nám přálo, kola byla tentokrát docela vyladěná a tak první kilometry jsme zdolávali poměrně lehce. 

    Časový rozvrh se nám nedařilo zcela dodržovat a tak tempo přesunu se, a to i přes nesouhlasný pokřik Janíka a jeho mírně řečeno lehce hlasitého se dožadování zastávky za účelem konzumace bílkoviny v jakékoliv podobě a piva místní produkce, lehce zrychlilo. Naštěstí pro Janíka a tím i pro nás ostatní, týmový duch funguje a členové týmu se musí umět poprat se všemi situacemi, proto byla žádost vyslyšena a pivovar u Hušků v Bělči nás nejen pohostil, ale i překvapil svým objednávkovým systémem. Zatímco jsme usuzovali, že mikrofon zavěšený v okně pivovaru slouží místnímu dídžejovi Harrymu, alias Frantovi Kotalovi pro ozvučení a přehrávání svých na černo vypálených cédéček během letních nocí skotačivé mládeži z blízkého i vzdáleného okolí, bodrý hospodský zařval do mikrofonu „ číslo 162“ a na tento pokyn přistoupil k okénku domorodý jinoch a odnesl si ke stolu pod slunečníkem, místní téměř lokálně národní specialitu, opečenou klobásu zaručeně domácí a pivo Pernštejn. Nad originalitou obsluhy by i Jára Cimrman zaručeně kulil svoje zraky. Ani Janík neodolal a ve snaze přesvědčit nás o nutnosti vyzkoušet tuto místní originální technickou vychytávku, vyrazil otestovat funkčnost systému a po chvíli vyčkávání se po hlášce „133“ objevil se šťastným výrazem ve tváři, velmi pozitivním hodnocení technického pokroku na vesnici a s opečenou klobásou s křenem a hořčicí“ na talíři. 

    Toto posílení bylo, jak se vzápětí velmi důležité, protože cíl cesty, rozhledna byla stále v nedohlednu, čas pokročil a blížil se jak konec vyhlídkové doby, tak i večer, tudíž tma, což obojí nás nutilo k dalšímu zrychlení. Cesta lesem nám pod nastalým stresem z možné neúspěšnosti cesty na rozhlednu a spousta křižujících se cestiček připomněla dětská léta a pohádku o perníkové chaloupce, jen nebyl nikdo, kdo by vylezl na strom a světýlko, v našem případě rozhlednu, vyhledal.  Pájíkova víra v GPS a naše důvěra k jeho vedení za vytčeným cílem se nakonec potvrdily jako správná volba a rychlý závěrečný finiš přes císařskou studánku, pomník myslivcům k rozhledně pět minut po uzavírací době se stal skutečností. Výhled z vrcholu rozhledny absolvovali jen někteří z nás, přičemž Janík zůstal v posledním táboře před vrcholem se svými mírnými závratěmi a všudypřítomným fotoaparátem, kterým alespoň zdokumentoval okolní krajinu pro zbytek týmu sedícího pod rozhlednou a oslavující dosažení vrcholu symbolicky tatrankou a pitnou vodou pardubickou.

    Závěr etapy byl po návratu na základnu zpestřen zajímavým a poučným způsobem ukládání kol, respektive jejich postupným transportem jednak do sklepa a jednak do druhého patra a postupným seřazováním do trojstupu na balkónku nadměrnou velikostí rozhodně neoplývajícím. Naše nedůvěra v úspěch tohoto našeho počínání byla zcela zjevná, zatímco Pájík  byl o zdárném výsledku akce „kola na záda a do druhého patra “ naprosto přesvědčen. Na první pohled nemožné se stalo skutečností. Pájíkovo kolo bylo specifickým a pro nás velmi překvapivým způsobem jako první vyneseno, částečně rozebráno, pedály byly omotány ponožkami (doufali jsme, že ne použitými), řídítka stabilizována gumičkami a takto upravené následně zavěšeno na připravený držák na zdi. Další tři kola byla postupně rovněž vynesena (trénink na Křivoklátsku se opravdu hodil), systematicky seřazena a na první pokus uložena. Ani zázrak v Lurdách by nás nepřekvapil tak, jako v poměrně krátkém časovém úseku úspěšně provedený transport. Malý balkónek pojal neuvěřitelný objem a z malé místnůstky pro uchování potravin v zimě se stal překvapivě pro všechny zúčastněné depem pro poloprofi závodníky a jejich stroje. A zatímco probíhala akce Kolo doma, Janík využil bez rozpaků průchozí koupelnu a za našeho verbálního doprovodu a teoretizování nad správným postupem přesunu kol, provedl v rámci úspory časové křivky jako první celkovou očistu vysportovaného těla pro zdárný závěr večera bez ohledu na šok nepřipravených jedinců přihlížejících. První etapa byla dokonána, přiblížil se večer a zasloužený odpočinek….