Matějovické putování po České Kanadě

Matějovecké putování aneb Fajn Bajk v Kanadě (České).

Nastal čas letních radovánek a v tomto duchu tým Fajn Bajk, dle svého ročního plánu, absolvoval další prodloužený cyklistický víkend. Původně jsme v bohaté fantazii odvážně pomýšleli i na cíl za hranicemi vlasti rodné, ale vzhledem k malé vybavenosti cizími jazyky některých členů týmu, jsme udělali kompromis a lišácky navštívili oblast zvanou Česká Kanada, což nám nepolyglotům lehce kraje vzdálené nahrazovalo. Konkrétně šlo o malebnou osadu Matějovec, kterou bychom mohli bez uzardění nazvat oázou klidu, míru a ticha, obklopenou čistými lesy a voňavými loukami.

Příjezd na místo pobytu se sice lehce zkomplikoval části týmu PU, neboť cyklisté míní a řízení letového provozu, resp. Britisch Arways mění. Zatímco předem naplánovaný odlet Božíka ze služební cesty v Londýně dával tušit, že zpoždění příjezdu do Matějovce bude pouze několik hodin a tým se v kompletní sestavě sejde v čase stále ještě umožňujícím první společnou vyjížďku, komplikace v letecké dopravě interval poněkud prodloužila a oslabený tým vyrazil na první trasu v neúplné sestavě. Z tohoto důvodu není možné popsat průběh dne detailně, ale dle ohlasů na první výlet se den vydařil a příroda cyklisty nadchla. Pomíjím uštěpačné poznámky typu: „Vůbec jsme nejeli, pořád jsme na každé křižovatce stáli“ nebo poněkud rozhořčené odpovědi: „Měli jste jet po modré a vy jste po modré nejeli“, neboť toto je průběh téměř klasický a dalo by se říci i průvodní jev jakékoliv akce kolové, které v konečném důsledku někdy mohou končit i tzv. „bouchnutím sazí“ některé z členek týmu).  

Večer byl ve znamení lehkého napětí, zda se podaří tým zkompletovat. Díky neohroženosti, vytrvalosti a trpělivosti, se téměř podařilo dosáhnout stanoveného cíle. Výpadkem GPS, ke kterému došlo ve chvíli nejkritičtější, pustiměřská větev projížděla osadu Matějovec několikrát křížem krážem s nadějí, že se to snad přece jen povede a cíle bude jistě úspěšně dosaženo.  A tak, zatímco ostatní kolegové již vyhlíželi na prahu chaloupky připraveni na uvítání chlebem, který lehce osychal, solí, která lehce vlhla a frťanem myslivce, jehož teplotu se dařilo udržovat na hodnotách přijatelných ke konzumaci, Pustiměř křižující osadu vyvolal v obyvatelích vesničky klimbajících u televizních obrazovek s reprízami socialistických seriálů podezření, že přijeli tipaři a vyhledávají objekty vhodné nejméně k vyloupení.

Nakonec se povedlo, chalupa byla nalezena i s jejími obyvateli a tým byl konečně kompletní. Noc pokročila, ale to nic neubralo na chuti povídat, popíjet, poslouchat oblíbené hudební hity a plánovat dny příští, resp. program těchto dnů.

Následující den se po ránu poskytla chalupa tradiční obrázek ranní, ať již menší či větší aktivity účastníků zájezdu.  Po osvěžující koupeli Pájíka a Janíka „na ostro“ v bazénu domácím, snídani a kavárně plné nápadů při plánování trasy, nastala zajímavá situace. I přes dlouhou a plodnou debatu mnozí z týmu ani na startu vůbec netušili, kam a jak že se to vlastně jede. Vědělo se jen to, že se buď pojede do kopce nebo s kopce, eventuálně vlakem nebo bez vlaku. Bylo to de facto padesát na padesát. A to ještě vlak vlastně neměl být vlakem v tom známém slova smyslu, nýbrž šlo o vlak historický, jedoucí po úzkokolejce a vydávající do přírody pachy a zvuky v dnešní přetechnizované době lehce nezvyklé.

Cesta začala obvyklým pořizováním ilustračního fota při startu. Poté přišla chvíle, rovněž typická pro společné výjezdy, tedy první technická závada. Lépe řečeno, Janíkovy nefungoval tachometr. Nálada Janíkova poklesla a tak Romík, při pohledu na skleslého kamaráda bez své obvykle veselé nálady a motivačních poznámek, nabídla ve své dobrosrdečnosti tachometr vlastní s konstatováním, že jí aspoň Janík najede víc kilometrů. Tato převratná myšlenka nás poněkud zaskočila a mírně zmátla a vyvolala v hlavách našich otázku nejednu. I přes tuto malou epizodku se zavelelo k odjezdu a tým vyrazil.

První zastávkou byl hrad Landštejn v obci stejného názvu. Celou cestu Janík v duchu naříkal nad tachometrem a ostatní ho konejšili, že mu ty kilometry večer na opravený tachometr vlastnoručně natočí.

Zpestřením prvního úseku putování ostatním bylo Romíkovo hledání vodní nádrže, kterou nám v dáli pod lesem ukazoval všímavý a pozorný velitel výpravy Pájík. Zatím co všichni poslušně hlavy směřovali k nízko položené hladině nádrže, Romík poslušně zvedla zvídavě hlavu a pátrala nad úrovní lesa po avizované zajímavosti. Bohužel spatřila jen dvě dopravní letadla původu a typu neznámého, což ji zaskočilo a pro ostatní bylo impulsem k všeobecnému veselí. Romík lehce deprimovaná, lamentovala nad vlastním duševním zdravím, neboť logicky vzato, nádrž se skutečně nemohla vyskytovat nad korunami stromů, byť se v dnešní době a za současné politické situace dějí věci mnohdy převratné. Chlácholíc Romíkovo naříkání a sebemrskačství, se pokračovalo v cestě a bylo zdárně dosaženo hradu výše zmiňovaného. Odměnou za první překonané kilometry se stala konzumace pěnivého moku chmelového a držkové polévky z kuchyně v podhradí. Během přestávky ve zmiňované hospůdce se Pájíkovi podařilo opravit Janíkův tachometr a díky tomu se ostatním ulevilo, neboť představa večerního roztáčení kola pro záchyt ten den najetých kilometrů nevyvolávala příliš velké nadšení v žádném z nás.

Cesta pokračovala dále. Poznámka Pájíkova při jedné zastávce, kdy stručně konstatoval, že tak hnusnou cestu jsme ještě nejeli, což bylo z jeho strany poněkud hodnocení odvážné a riskantní, byla ostatními cyklisty chápána jako marná snaha o utužení morálky a povzbuzení do cest dalších. Po několika lehkých odbočeních z trasy a návratech zpět jsme dorazili na malé vlakové nádražíčko. Posléze jsme pochopili, že cestovat vlakem historickým se nám zřejmě nepovede, neboť malinké nádražíčko bylo přeplněné jízdou vlakem chtivými cyklisty, věku rozmanitého. Když se na perónek přihasil parní vlak s dřevěnými vozy, již tak plný svátečních turistů a cyklistů, nastala skrumáž nevídaná. Cyklisté cpali svoje bicykly do vozů dříve určených k převážení dobytka a sami se cpali do vozů osobních pamatující přepravu tatíčka Masaryčka. A zatímco probíhala tato složitá a skutečně ne tak často vídaná operace, strojvedoucí s klidem amerického hráče pokeru sledoval tento výjev s lehkým úsměvem a malinko podivem, čeho všeho jsou lidé v horkém dni pro krátkou jízdu čadící mašinou s pár dřevěnými vozy schopni. Jeho pobídka na naši adresu, ať si pospíšíme a nasedáme, v nás vyvolala hrdost a odpověď, že my rozhodně nepatříme k tomu šílenému davu, což i sazemi umouněný a větrem ošlehaný mašinfíra kvitoval s pochvalným kývnutím hlavou a doprovodil nesmrtelným výrokem: „Já nevím, proč lidi na kolech jezdí vlakem“? Skutečně moudrý muž.

Vláček odfuněl, zanechal za sebou oblak dýmu a ještě větší oblak smradu nevídaného, a družstvo statečné se rozhodlo pro krátkou zastávku v nedaleké hospůdce na lehké pitné osvěžení a nadýchání kyslíku exhalacemi neředěného. Lepá číšnice nás hned na úvod zmrazila strohým upozorněním, že si nad stolem slunečník rozevřít nemůžeme, s celkem logickým zdůvodněním: „Kdyby foukal vítr, tak by na vás mohl spadnout a zranit vás“. Při teplotě vyšší 30 stupňů páně Celsia jsme tuto vstřícnost k zákazníkovi ocenili okamžitým odjezdem a poněkud jízlivým konstatováním, že příslovečná česká pohostinnost se této lokalitě vyhnula širokým obloukem. Což potvrdil starší uřícený cyklista vycházející z hospody a pokřikující na svého kolegu venku čekajícího: “Ty vole, ona mi ani vodu neprodá“!

Cesta pokračovala s několika, málo významnými zajížďkami, na které už jsme si přivykli a které nic neubrali na odhodlání cestu dokončit. Poslední bod poznání byl Kaproun, honosící se zcela neobvyklým příběhem a dalo by se říct i monumentem. Omlouvám se za nepřesný popis místa památného, neboť za tým byli delegováni Božík s Pájíkem na obhlídku s poučením, aby památné místo nafotili a jak říká Romík, my si to večer prohlédneme. Malý zádrhel nastal, když Božík nechal mobil v batůžku zbytku družstva a Pájíkovi došla v mobilu baterie. Musel nám stačit popis místa podaný vyslanci a fantazie vlastní. Na tomto místě byl v minulosti dle místní pověsti proveden za pomoci vlakové čety a několika cestujících nedobrovolný výsadek černého pasažéra Járy Cimrmana, který podle vyprávění pamětníků za odjíždějící vlakovou soupravou mával utrženou brzdovou hadicí vlaku, volaje: „To je vrchol“. Tak zůstalo ono místo, kde byla u příležitosti 30 výročí onoho památného výsadku v roce 2011 zřízena vlaková zastávka i s pamětním obeliskem věnovaným nejznámějšímu Čechovi, podrobně námi neprozkoumané.

Poslední zastávka před cílem, byla malá hospůdka na dvorku rodinného domku, vesničky jména téhož, kde naopak majitelé byli ochota sama a poskytli odpočinek i osvěžení spolu s dobrým slovem a heslem k wifi. Občerstveni jsme nastoupili cestu k domovu. Cesta poli a loukami, jako i lesem byla příjemná, zakončená lehce úsměvnou příhodou. Božík, jedoucí v čele výpravy, poněkud zmátl za sebou jedoucí členky týmu, které s důvěrou sobě vlastní a s klidem poněkud nečekaným minuly odbočku k domovu a bez zaváhání se tomuto cíli dne opět vzdalovaly. Jen pozornost zbytku týmu zabránila rozdílu v délce tras jednotlivých účastníků. Lehká výčitka Pájíkova, že na Romíka volal, ale ona si klidně jela za chlapem úplně jiným, byla přijata s veselím všeobecným a to i s Romíkovým vysvětlením, že Romík má respekt k autoritám, a proto jela stále dál. Tuto poznámku mužská část týmu raději nekomentovala, chtíc prožít klidný večer, jakož i den následující.

Na programu posledního dne již odpočinkový výlet automobily do Slavonic a následná prohlídka Telče. Procházka centrem historické Telče a společný oběd na závěr pobytu udělaly tečku za návštěvou  České Kanady a s hezkými zážitky z pobytu v další příjemné lokalitě Čech jsme se rozjeli do svých domovů v Čechách i na Moravě.