Den třetí – sobota 23.8.2014 - Polom

    Na třetí den byla naplánovaná nejdelší trasa a zpestření výletu přesunem dosud neprozkoumanou dopravou. Vzhledem ke vzdálenosti cíle třetí etapy, bylo rozhodnuto. Cesta cyklobusem tam a po svých (kolech) zpět. Ráno bylo ještě hektičtější než předešlé dva dny. Hnáni vědomím, že musíme být včas na autobusovém nádraží, nás vybízelo k nevídaným výkonům, zejména těm, které se týkaly pravidelně problematického vstávání. Zatímco jiné dny se kolem budíčku vedly vzrušené debaty, třetí den byl naprosto jasný a diskuse byla zcela zbytečná. S dostatečným časovým předstihem jsme stáli připraveni na autobusovém nádraží před cyklobusem a hoši se aktivně ujali nakládání a upevňování kol. Zatímco řidič autobusu seděl u svého volantu a bylo mu zjevně jedno, co se děje před ním, natož tak za ním, hoši studovali systém upevnění a hlavně spolehlivost závěsných trubek a popruhů. Obava, že nám kola hned v první zatáčce za nádražím opustí katapultáží nákladní plochu, byla při pohledu na řidiče, silně připomínajícího svou rychlostí a akčností medvěda Brtníka v zimě, zcela na místě a vyvolávala úvahy, jak se asi dostaneme, při ztrátě svých dopravních prostředků, ze vzdálenosti zhruba 65 km od Pardubic pěšky domů a také, jakým způsobem budeme uplatňovat náhradu vzniklé škody na našich bicyklech po přepravci. Po slabé hodince jízdy nám řidič blahosklonně zastavil ve vesničce Polom a my rychlostí blesku přestěhovali kola z vleku na silnici, aby nám řidič, který zavětřil blížící se oběd a zrychlil své, do té doby ironicky řečeno, vražedné tempo, neujel s některým z kol do depa mateřské přepravní společnosti. 

    Cesta mohla skutečně začít. Nasedli jsme na kola, dojedli zbytky svačin a dopili trochu nezodpovědně zásoby vody na zbytek dne, zacvakli espédéčka a zamířili za vesnicí do lesa. Avizovaný nový prales se nám otevřel. My naivnější a romantičtější jsme doufali, že se mezi popadanými kmeny stromů objeví i pralesní muž v roušce z kůže omotané kolem beder svalnatého těla vlekoucí uloveného kance k obědu. Místo toho se ale objevila místy neprostupná cesta, na níž jsme pochopili, že název prales není jen přehnaným a ne příliš výstižným názvem lokality, ale že je zcela jasně definovaným popisem okolní přírody. Pralesní muž mohl přijít už jen ve formě přeludu po eventuálním tvrdém dopadu mezi tlející klády a úderu do hlavy.

    Po krátkém úseku divokou přírodou jsme opustili prales a vyrazili po asfaltové cestě dále. Cestou jsme byli seznámeni s dalším významným bodem tohoto kraje. Před několika desítkami let se tudy proháněl malý Pájík a my tak poznali místa jeho raného dětství a školních let v celé své kráse. Aniž jsme si to uvědomili, naše trasa se po několika kilometrech protnula s trasou právě probíhajícího cyklistického závodu Manitou Železné hory, což jsme pochopili ve chvíli, kdy nás začali o poznání rychlejším tempem předjíždět vyšvihaní cyklisté a cyklistky v zablácených a propocených dresech a s čísly na řídítkách. Tato situace nás poněkud na okamžik demotivovala, skoro i naštvala, ale chmurnou náladu nám pozvedli mladí a nezkušení pořadatelé stojící v místech, kde došlo k rozdělení našich tras a jejich důvěra a snaha nasměrovat do závodícího pelotonu i nás, výletníky bez čísel a patřičné rychlosti a švihu nám naše sebevědomí opět částečně vrátila. Vlídné počasí toho dne nám přálo a my se radovali. 

    Ale jak říká klasik, nikdy neříkej HOP ... Asi 18 kilometrů před cílem se zatáhlo a začaly dopadat první kapky deště. Naštěstí jsme se ocitli nedaleko hospůdky a tedy i blízko plánované zastávky na občerstvení. Déšť náš plán jen urychlil a tak jsme zasedli pod přístřešek. Při pohledu na blížící se mohutné mraky a sílící déšť s přibližující se bouřkou nás trochu přepadaly obavy z dalšího vývoje a chvíli nám trvalo rozhodnout se, co dál, zda si dáme pití a pak budeme rychle uhánět směr Pardubice nebo si dáme i jídlo, které jsme již potřebovali. Po několika změnách plánu a při dešti neustávajícím bylo rozhodnuto. Dáme jídlo, čili klobásu, pití tedy pivo nebo oblékneme vše, co s sebou máme nepromokavého a pak vyrazíme směr Chrudim, vlakové nádraží, kde využijeme vlak do Pardubic. Klobásky, které si tentokrát objednali téměř všichni, chutnali výborně, pivo bylo trochu studené s ohledem na klesající teplotu a tuhnoucí těla. 

    Déšť naštěstí asi po hodině lehce ustal a my rychle vyrazili. I přes mokré silnice se jelo dobře a před Chrudimí padla otázka, zda jedeme dál nebo točíme kurs na vlak. Hrdinství snoubící se s odvahou a sílou ducha kolektivu rozhodlo. Jeli jsme dál. Na hranicích Pardubic vykouklo sluníčko a tak závěrečný spurt Pardubicemi v nás probudil radost z celého dne a nevázanou soutěživost po rozkopaných ulicích uprostřed města pardubického. Byli jsme u cíle, zvládli jsme to, den se nachýlil.