Den třetí - sobota 14.6. 2014
Třetí den začal poněkud pomaleji. Předchozí dva dny plné šlapání do pedálů se pomalu začaly projevovat. Nesměle jsme začali pokukovat po příručních zavazadlech a hledali zázračné prostředky proti bolesti kloubů, svalů a k obnově pomalu mizejících sil. Po společné snídani, plné optimisticky laděných motivací, po nezbytné přípravě logistické, která čítala svačinu, vhodné oblečení a přiměřený technický stav kol, jako i za duševní připravenosti, jsme vyrazili směr Skryjským jezírkům. Otázka, která visela ve vzduchu, zda vybraný úsek trati zvládneme suchou nohou, zůstala utajená všem a otevřená až do konce. Kromě kopců, které jsme již znali z dnů předchozích, včetně prvního kopce „zabijáka“ hned za chalupou, jsme měli objevit nový fenomén. Brody. Pokud do tohoto dne ženská část týmu předpokládala, že už nás nemůže nic nového potkat, následující hodiny byly důkazem pravého opaku. První brod, na který jsme na trase narazili, měl být zkouškou odhodlání, technické vyspělosti, odvahy a zručnosti, stejně jako totální ztráty obezřetnosti a zodpovědnosti za vlastní těla. Zatímco pánové ukázali, že brody pro ně nejsou žádnou překážkou, bajkerky provedly podrobný rozbor situace, stav vodní hladiny, tlak, teplotu, rosný bod, vyhodnotily rizika zlomených nehtů, zacákaných dresů a navlhlých ponožek značky PuPaVy, naplánovaly rychlost, otáčky, výšku zvednutých nohou, eventuálně eleganci figury s jakou se budou poroučet do lehce zkaleného toku a po dvojitém přípravném kolečku s nastavením přijatelné techniky přejezdu, vyrazily směr brod. Samozřejmě za mohutné podpory zbytku týmu a neuvěřitelné frekvence cvakání fotoaparátů. Dosažení bodu druhého břehu vyvolalo nadšení podobnému pocitům Reinholda Meissnera po zdolání Mount Everestu bez použití kyslíku a lan.
Zvýšené sebevědomí bylo impulsem do dalších pozvolna stoupajících kilometrů směr Skryje. K jezírkům jsme dorazili plni očekávání a doufající, že máme nejtěžší úsek dne za sebou. Předem avizovaný zážitek z krásné krajiny se naplnil, možná i předčil, ale pak přišla druhá fáze - realita.
Vodopády, jezírka a skalní útvary nás vyzývaly nejen k romantickým úvahám, ale i k rychlému vystřízlivění při představě, že odtud nevede žádná jiná cesta než přes vodopády, jezírka a skalní útvary. Věta pronesená jedním z náhodných turistů na naši adresu: „Tam si rozbijete držku!“ jsme nepokládali za v té chvíli potřebnou informací. Bicykly se změnily z dopravních prostředků v zavazadla, která jsme rukou společnou poponášeli a přenášeli s nasazením vlastních životů, rychlostí 0,5km/hod přes malebné údolí a skály.
A i když jsme ani nedoufali, po době neurčité, jsme špinaví, navlhlí a zpocení z proběhlého traverzu stanuli na pevné a relativně bezpečné silnici vedoucí k občerstvení, tudíž odměně za vytrvalost. Cíl byl jasný, pořádná hospůdka a osvěžení vychlazeným mokem chmelovým eventuálně kalorická bomba jakéhokoliv původu živočišného. Tou se stala restaurace U Rozvědčíka na břehu Berounky, poslední a konečný bod denní trasy. Pivo bylo výborné a polévka chutnala jako od maminky.
Posezení před závěrečným úsekem cesty bylo příjemné a uspávající, ale domov volal - směr přívoz v Branově, známý i z literatury Oty Pavla, byl v provozu a poskytl nám závěrečný nezapomenutelný zážitek z těchto míst. Rukou zkušenou nás sympatická slečna převoznice skutečně převezla (nikoliv obrazně) na pramici na protější břeh a v příjemném hovoru jsme dokončili poslední etapu víkendu. Den třetí se naplnil a konec víkendu na Branově se přiblížil…
